Podle záznamu ve farní kronice měl zvon Panny Marie z roku 1925 dvě kmotry: Paní Šimůnkovou a paní Mezerovou. Rozhodli jsme se tento hezký zvyk dodržet a vybrali jsme novým zvonům jejich kmotry, které svoji čestnou roli s radostí přijaly:

Kmotrou zvonu Panny Marie Nanebevzaté bude Marie Kudrnovská (96 let) z Řevnic

Kmotrou zvonu sv. Anežky bude Anežka Fojtů (6 let) z Řevnic

Dvě generace tak nové zvony propojí mezi minulostí a budoucností. Bude to symbolické spojení dvou tradičních řevnických identit: paní Kudrnovská zde žije už požehnaných devadesát let. Rodina Anežky Fojtů se do Řevnic přistěhovala teprve nedávno a kořeny a kořínky zde teprve zapouští. Bude to také setkání těch, kteří "chodí do kostela" se všemi, pro které je řevnický kostel důležitý, i když do něj pravidelně "nechodí"...

Foto Petr Neubert

Děkujeme paní Neprašové, ředitelce mateřské školy, která nám Anežku pomohla najít i Anežčiným rodičům, kteří ochotně souhlasili :-) Takto Anežku popisuje její maminka, paní Kateřina Fojtů Vlková: "Anežce bylo v březnu 6, těší se do první třídy ZŠ tady v Řevnicích. Je nejmladší ze tří dětí (má sestru Mařenku a bratra Jendu). Zpívá ve sboru, tančí v taneční skupině. Ráda plave a tráví čas venku se sestrou, ostatními dětmi z rodiny nebo kamarádkami ze školky. Je veselá, zvídavá, řekla bych rozumná a laskavá."

Rozhovor Marie Reslové s paní Kudrnovskou, který u příležitosti jejího loňského jubilea vyšel ve zpravodaji Ruch 04/2024:

KAŽDÝ POTŘEBUJE ODPUŠTĚNÍ

Už třicet let se stará se svými spolupracovnicemi o řevnický kostel paní Marie Kudrnovská. Tento měsíc oslaví pětadevadesátiny. "Dejte mi do mailu, co by vás zajímalo," řekla mi, když jsem ji požádala, aby vyprávěla svůj životní příběh čtenářům RUCHu. Sešly jsme se v řevnické cukrárně a povídaly si několik hodin. Její vzpomínky by vydaly na knihu.

Z letního bytu natrvalo do Řevnic

"Před válkou se nejezdilo k moři, ale na letní byt. Řevnice byly vyhlášené letovisko, nádherné městečko, s krásnou plovárnou, nedělní promenádou na náměstí a Na Stránce. O společenský život a zvelebení Řevnic se staral Okrašlovací spolek, kde se všichni scházeli. Byla jsem ještě v kočárku, když sem rodiče začali jezdit," vzpomíná paní Kudrnovská. Narodila se v Praze, bydleli na Žižkově. Její dědeček byl architekt a stavitel, tatínek ředitel banky Slavia. Popisuje, jak to s letním bydlením tehdy bylo: "Místní si stavěli domky, vzali si na ně úvěry a letní pronájmy jim je pomáhaly splácet. Na léto se většinou odstěhovali do suterénu a svůj byt od června do září pronajímali Pražákům."

Rodičům paní Kudrnovské se v Řevnicích moc líbilo, takže si nakonec koupili pozemek nad dnešní Školní ulicí a v roce 1935 si na něm postavili dům: "Okolo byla ještě pole. Tatínkovi známí z Okrašlovacího spolku se divili, kam to jdeme, do takové samoty. Ale maminka dolů do města nechtěla, bála se vody. Děti Pražáků na letním bytě chodily v Řevnicích do školy v červnu a pak ještě v září, ostatní měsíce v Praze. Mamince vadilo, že děti pak ani neví, do které školy patří, tak jsme od mých šesti let zůstali v Řevnicích natrvalo. Když se v roce 1938 schylovalo k válce - maminka zažila tu první světovou jako děvče - zdálo se jí tady bezpečněji než v Praze," vypráví paní Kudrnovská.

Do školy na náměstí chodila po malé, úzké cestičce polem: "Když jsem šla dolů, sledovala mě maminka z balkónu, abych se neztratila. Byla jsem malinká, proto mi dávala do vlasů velikou červenou mašli, aby mě v obilí viděla." Když se rodiče přestěhovali do Řevnic, otec jezdil ještě nějakou dobu do Prahy do práce. Pak jako penzista působil v Řevnicích na radnici. Vedl finanční komisi a znal cizí jazyky, což tehdejší starosta ocenil zvlášť po německé okupaci.

Paní Kudrnovské bylo na začátku války deset, na konci šestnáct let. Vzpomíná, jak tatínek mluvil o udáních, která místní posílali na úřad dosazenému německému komisaři: "Byl to dobrý člověk, pocházel z česko-německé rodiny, a ta udání, která nepřišla doporučeně, házel rovnou do kamen." Pamatuje si na paní Lövensteinovou, která si před začátkem války postavila v sousedství dům a doufala, že v Řevnicích bude v bezpečí: "Byla moc hodná, neměla děti, chodili jsme si k ní hrát. Nechala nám ochočenou sojku, která jí k nám uletěla, a dala nám i její klec. Gestapo přijelo pro židovské obyvatele Řevnic v noci, aby nemohli utéct. Odvezli je do koncentračních táborů. Téměř nikdo nepřežil. A pak do všech prázdných vil nastěhovali němečtí důstojníci svoje rodiny. Do vily paní Lövensteinové ubytovali chlapce z Hitlerjugend."

Hrála na klavír. "Konzervatoř byla během války zavřená, chodily jsme tam tajně. Klavír jsem studovala nejdřív u pana profesora Holzknechta, později u paní profesorky Bartošové. Její manžel byl intendantem České filharmonie, takže jsem pak po válce byla stále na koncertech. Chtěla jsem studovat medicínu, ale maminka mi připomínala, že holce patří do ruky vařečka, má se naučit vařit, vdát se a mít děti. Studovat že bude brácha. Odpor neexistoval, muselo se poslouchat."

Skautkou a členkou Českého pěveckého sboru

"Po válce jsem v Praze ve škole měla kamarádku, která byla skautka a pozvala mě k nim do oddílu. Tehdy jsem nevěděla, že u nás v Řevnicích již jsou také skauti. Oblastní vedoucí zvaný "Fresna" se o mě dozvěděl a požádal mě, abych přešla do Řevnic a vedla nejmladší děvčata - Světlušky. Na táboření jsme dostali od UNRA zelené, strakaté vojenské stany, jenom celty, vespod nebylo nic. Musely jsme si je postavit samy, okolo jsme si uplácaly hlínu, aby na nás nelezly myši nebo popřípadě v lese zmije. Na tábor na Šumavu nás vezl nákladním autem jeden obchodník z Řevnic. Nebyl benzín ani nafta, tak se jezdilo na tzv. dřevoplyn. Na autě byl kotel, dělal baf baf a strašně čoudil. Tehdy pršelo, seděly jsme na korbě, pod sebou stany, a motor každou chvíli zhasnul. Tak jsme dojely až na Šumavu celé puntíčkované od sazí. Domnívám se, že by dnes rodiče dětem takové dobrodružství asi nedovolili.

Klubovnu jsme měli v Zámečku nahoře pod střechou. Nad námi ještě byla malá půdička, kde žila celá soví rodina. Byly to naše klubovní sovy, staraly jsme se o ně a krmily je, děti z nich byly nadšené, protože tehdy nikdo neměl doma zvířátka-mazlíčky jako dnes. Jedině venku byli u boudy psi nebo běhali po městě. Hodně jsme spolupracovaly s oddílem v Karlštejně, kde vedl katolické skauty páter Korinta. Za totality byl zavřený ve věznici na Borech a po těžké nemoci zemřel. Krásně maloval, tak na zeď v klubovně nám podle Mikoláše Alše namaloval patrona skautů - svatého Jiří na koni, jak kopím zapichuje draka. Totalitní režim skauty zakázal, pak za mnou soudruzi přišli, jestli nechci vést pionýry. Těžko se dalo odmítnout, vymluvila jsem se, že se budu vdávat."

Hudební nadání paní Kudrnovská uplatnila nejen při hře na klavír, ale i v pěveckém sboru: "Chodila jsem do malinkého sborečku ve škole v Praze a dozvěděla jsem se, že se dělají konkursy do nově založeného Českého pěveckého sboru při České filharmonii. Sbormistr Jan Kühn se tehdy vrátil z emigrace a byl rozhodnutý, že založí nejlepší sbor na světě. To se mu také povedlo. Toužila jsem tam zpívat a tak jsem se přihlásila do konkursu. Uměla jsem všechny možné operní árie: Mařenku, Jeníka i Kecala, Rusalku, Vodníka i Cizí kněžnu. A spoustu písní. To proto, že jsem předpokládala, že pan sbormistr při konkursu bude chtít, abych zazpívala něco těžkého a složitého. K mému velkému překvapení udal na klavíru tón a řekl: ´Zazpívejte hymnu´. Zvládla jsem to. ´Dobře, můžete s námi zpívat.´

Všechna ta veliká díla, jako třeba oratorium Král David od Artura Honeggera, Stabat Mater nebo Beethovenovou Devátou, jsme museli znát zpaměti. Ve sboru nás bylo kolem 200. Někdy si nás půjčovali do operního sboru Národního divadla, který se tehdy, jako všechna hudební tělesa, po válce teprve utvářel. Takže jsme občas vystupovali v operách, které byly právě na repertoáru. Pan sbormistr řekl: "Večer budeš zpívat v Prodané nevěstě." Odpoledne byla zkouška, oblékli nás, nalíčili a šli jsme na jeviště. Vzpomínám, když jsme zpívali ve Smetanově síni Verdiho Rekviem za Jana Masaryka, to jsme pak všichni brečeli. V rámci Pražského jara jsme vystoupili v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila pod vedením Rafaela Kubelíka na nádvoří Pražského hradu společně s dalšími pražskými sbory, Českou filharmonií a symfonickým orchestrem FOK. Nastudování v tak velkém obsazení různých hudebních těles bylo velmi náročné. Těšili jsme se, že budeme se sborem jezdit i do ciziny, ale když se dostal k moci totalitní režim, byl konec."

Přežili jsme to

"Nebylo to jednoduché, ale nějak jsme to všechno přežili," hodnotí život za socialismu. "Náš řevnický dům byl o osm čtverečních metrů větší, než norma 120 m2, takže to už nebyl dům rodinný," vysvětluje. "Dostali jsme na dům národního správce a nevěděli jsme, jestli nám ho znárodní nebo nás vystěhují, což v takových případech dělali. Měla jsem dvouletou dcerku, chlapečka v kočárku a za dveřmi sbalené dětské věci. Mohli přijet kdykoliv, naložit nás a odvézt do pohraničí, třeba do rozbité chalupy po vystěhovaných Němcích. Byli jsme třídní nepřátelé." Nakonec do domu nastěhovali rodině nájemníka. Bojovat museli i o půlku zahrady, kterou chtěl stát vyvlastnit.

Paní Kudrnovská později pracovala jako vedoucí mzdové účtárny v Oblastním podniku služeb, což tehdy byla veliká firma se čtyř a půl tisícem zaměstnanců, patřily do ní provozovny v Praze, Mníšku pod Brdy a Jílovém: "Tehdy práce nebyla jednoduchá, počítalo se ještě na mechanických kalkulátorech Nisa na kličku a sčítalo se na Ascotách. Ručně jsme musely naťukat tisíce čísel. Kdyby jen jedna koruna chyběla, muselo se všechno přepočítat."

Vzpomíná na prověrkovou komisi po sovětské okupaci, kterou se jí podařilo projít, aniž by musela říct, že souhlasí se vstupem spřátelených vojsk. Byla jedinou vedoucí, která nebyla ve straně, ale jako každý zaměstnanec musela být členem ROH, tehdejších odborů. V závodním výboru ROH měla na starost kulturní komisi.

Odpoledne po práci učila klavír v kulturním středisku. "Mám radost, že se dodnes ke mě moji tehdejší žáci hlásí, když se potkáme. Dokonce se mě ptají, jestli nechci učit hrát jejich vnoučata." Paní Kudrnovská už má 10 pravnoučat. Nejstaršímu je 24 let, nejmladší jsou 3 roky.

Víra je dar

Víra provází paní Kudrnovskou od malička. Už jako dítě chodila zpívat na kůr: "Sbor vedl tehdy pan Mádle, byl hodně přísný, při zkouškách jsme museli stát před dospělými a mimo zpěvu jsme spolu nesměli mluvit. Jako odměnu za dobré chování a zpívání jsme mohli pomáhat při zvonění na zvony. Děti, které dobře zpívaly, nechal pan regenschori někdy zpívat sóla při májových pobožnostech."

Říká, že víra je dar. Vypráví zážitky ze svých cest na poutní místa po celém světě: z Lurd, Fátimy, La Saletty, Santiaga de Compostella, Svaté země, Říma, Annecy, Medžugorje, Turzovky, Litmanové, Montserratu a mnoha dalších. Na některá se vrací opakovaně. Sakrálním a duchovně silným místům přikládá velký význam, i proto o ně v řevnické farnosti pečuje.

V Řevnicích před časem zrekonstruovala kapličku na Palackého náměstí: "Nebyla v dobrém stavu, bylo mi to líto." Bylo potřeba kompletně obnovit omítky. Restaurátor vyrobil a osadil dubovými okny všechny čtyři výklenky. Do nich paní Kudrnovská umístila sošky svatých a ke každému přidala modlitbu. "Pannu Marii jsem měla doma. Z Medžugorje jsem přivezla sošky svatého archanděla Michaela i svatého Josefa. Svatého Kryštofa po dlouhém hledání objevila v obchodě v Ječné ulici v Praze. "V 60. letech se na konci ulice Na Stránce, kde je podchod pod tratí, stalo neštěstí. Vlak smetl dělníky, kteří opravovali trať, táty od rodin z Řevnic a ze Zadní Třebaně. Traťmistr se s výpravčím špatně domluvili, bylo ráno, tma a mlha... Dneska si už na tu událost asi nikdo nevzpomene. A tak svatého Kryštofa, patrona pocestných, řidičů, cestovatelů a všeho, co souvisí s dopravou i na železnici, prosíme o ochranu, aby se podobná tragédie již nikdy neopakovala. Opravenou kapličku vysvětil 18. července 2019 za přítomnosti farníků náš pan farář Robert Hanačík."

Pro řevnické spoluobčany má jeden vzkaz: "Když jsem byla v druhé třídě, napsala mi paní učitelka do památníku: "Kdo neumí odpouštěti, boří most, po němž mu bude jíti, neboť každý člověk potřebuje odpuštění."